Obraz Pekingu zahaleného šedou clonou se v Evropě stal zkratkou pro čínskou industrializaci. Dnešní situace je podstatně složitější. Město během dvou desetiletí výrazně omezilo jemné částice a oxid siřičitý, aniž by přestalo růst. Nejde o příběh jednoho technického vynálezu, ale o souběh energetické změny, přísnějších emisních pravidel, omezení uhlí, kontroly dopravy a spolupráce s okolními provinciemi.
Program zesílil už na konci 90. let a po roce 2013 dostal měřitelné cíle i mimořádné finance. Podle přehledu Programu OSN pro životní prostředí kleslo mezi lety 2013 a 2017 znečištění PM2,5 v Pekingu o 35 procent. Městská data pro rok 2023 uváděla proti roku 2013 pokles průměrné koncentrace PM2,5 o více než 64 procent. Hodnoty z různých období nelze bez vysvětlení míchat, společně však potvrzují dlouhodobý trend.
Zásadní byla proměna vytápění a průmyslu. Uhelné kotle nahrazoval plyn a elektřina, znečišťující provozy se modernizovaly, uzavíraly nebo přesouvaly a zpřísnila se kontrola prachu na stavbách. Samotný přesun továrny za administrativní hranici by problém nevyřešil, protože částice a prekurzory ozonu se šíří regionem. Peking proto potřeboval koordinaci s Tchien-ťinem a provincií Che-pej, nikoli jen čistší centrum.
Druhou částí je doprava. Město omezovalo registrace nových automobilů se spalovacím motorem, zpřísňovalo emisní normy, vyřazovalo starší vozidla a současně rozšiřovalo metro i elektrickou mobilitu. Žádné jednotlivé opatření nemá stejný účinek samo o sobě. Nízké emise u nového auta nepomohou proti kolonám, prachu z pneumatik ani záboru veřejného prostoru; kvalitní veřejná doprava mění celý dopravní mix.
Úspěch PM2,5 neznamená, že každý den je vzduch zdravý. Výsledky kolísají podle počasí, písečných bouří a regionálního přenosu. Navíc roste význam přízemního ozonu, který vzniká chemickými reakcemi oxidů dusíku a těkavých látek za slunečného a horkého počasí. Ozon nelze odstranit filtrem na jednom komíně a neplatí, že prosté snížení jedné látky automaticky sníží všechny ostatní.
Také způsob komunikace vyžaduje opatrnost. Čínský národní limit, evropské normy a doporučení Světové zdravotnické organizace nejsou totožné. Den označený v místní statistice jako vyhovující proto nemusí odpovídat nejpřísnějšímu zdravotnímu doporučení. Cestovatel má sledovat konkrétní koncentrace a zdravotní upozornění, zejména pokud trpí astmatem, srdečním onemocněním nebo cestuje s malými dětmi.
Pro návštěvníka dává smysl kontrolovat předpověď kvality vzduchu stejně jako teplotu. Při epizodě vysokého znečištění lze přesunout sport a dlouhou pěší trasu, zvolit muzeum a použít dobře těsnící respirátor. Běžná chirurgická rouška proti jemným částicím neposkytuje stejnou ochranu. Naopak jeden horší den není důvodem popírat dlouhodobé zlepšení.
Pekingská zkušenost je důležitá právě rozsahem řízení. Ukazuje, že viditelné zlepšení může přijít v horizontu několika let, pokud se současně řeší zdroje tepla, průmysl, doprava i regionální přenos. Zároveň varuje před triumfalismem: po odstranění nejhoršího smogu přicházejí náročnější problémy, u nichž jsou další procenta dražší a závislejší na chemii atmosféry i klimatu.
