Pekingská opera propojuje zpěv, mluvené slovo, hudbu, herectví, akrobacii a stylizovaný pohyb. Nevychází z realistického divadelního projevu. Význam se často soustředí do přesně naučeného gesta, rytmu chůze, směru pohledu nebo způsobu práce s rekvizitou.
Forma se ustálila v Pekingu během 19. století, když se v hlavním městě setkaly různé regionální divadelní tradice. Repertoár čerpá z historie, legend a klasické literatury. Jednotlivé hry mohou být dlouhé, současná představení však často vybírají kratší známé scény.
Role se dělí do několika hlavních typů. Sheng označuje mužské postavy, dan ženské role, jing výrazné malované tváře a chou komické postavy. Barvy a tvary líčení nejsou pouhou dekorací. Pomáhají publiku rozpoznat povahu, postavení a dramatickou funkci postavy.
Hudební doprovod vede zejména smyčcový nástroj jinghu a soubor bicích. Strunné nástroje podporují zpěv, zatímco bubny a gongy vymezují pohyb, souboj nebo změnu dramatického tempa. Herec proto musí sladit hlas, tělo a rytmus s velmi přesnou hudební strukturou.
Jeviště může být téměř prázdné. Stůl a dvě židle dokážou podle způsobu použití představovat síň, hostinec, soud i horu. Kruh provedený na scéně může vyjadřovat dlouhou cestu a několik gest jízdu na koni. Divák nesleduje iluzi skutečného prostoru, ale sdílený systém znaků.
Pekingská opera byla v roce 2010 zapsána na Reprezentativní seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva. Pro první návštěvu je vhodné zvolit představení s titulky nebo vysvětlením děje. Znalost základních rolí a symbolů promění zdánlivě vzdálenou tradici v překvapivě srozumitelné divadlo.
