Titulek, podle něhož stromy „vyrábějí smog“, je přitažlivý a zároveň zavádějící. Rostliny přirozeně uvolňují těkavé organické látky, například isopren. Za horkého slunečného dne mohou tyto látky v přítomnosti oxidů dusíku vstupovat do reakcí, při nichž vzniká přízemní ozon. Oxidy dusíku však pocházejí ve městě především ze spalování a dopravy. Bez tohoto lidského příspěvku vypadá chemická rovnice jinak.
Dlouhodobý výzkum sledoval zejména emise topolů a vrb v pekingských podmínkách. Jeho význam nespočívá v hledání viníka mezi stromy, ale v přesnějším modelování toho, co se stane během vlny horka. Město může úspěšně snížit částice PM2,5 a přesto čelit letnímu ozonu, protože obě znečištění vznikají odlišným způsobem. Politika založená na jediném ukazateli by tento posun přehlédla.
Přízemní ozon není totéž co ozonová vrstva vysoko v atmosféře. Ve stratosféře chrání život před ultrafialovým zářením, u země dráždí dýchací cesty, zhoršuje astma a poškozuje vegetaci. Nejvyšší hodnoty se nemusí objevit přímo u výfuku; látky se během přepravy městem a regionem chemicky proměňují. Proto může mít předměstský park za určité situace více ozonu než dopravní křižovatka.
Z toho neplyne, že je řešením kácení zeleně. Stromy poskytují stín, snižují tepelnou zátěž, zadržují vodu, tlumí hluk a vytvářejí prostor pro biodiverzitu. Některé druhy navíc zachycují část prachu. Rozumný urbanismus porovnává všechny tyto služby s alergenním potenciálem, spotřebou vody a emisemi těkavých látek. Výběr druhu je odborná otázka, nikoli referendum pro nebo proti stromům.
Chemie ozonu je navíc nelineární. Omezení oxidů dusíku nebo organických látek může mít v různých částech města odlišný účinek a krátkodobě nemusí vést k očekávanému poklesu. Modely proto potřebují měření ze země, družicová data, meteorologii i informace o skladbě zeleně. Studie stromových emisí doplňuje jednu chybějící vrstvu; sama nepředstavuje kompletní návod pro radnici.
Téma je aktuální pro města během stále častějších vln horka. Ozon se tvoří za slunečného počasí a radnice vysazují tisíce stromů bez vždy dostatečné úvahy o druhu, stanovišti a budoucí péči. Pekingský výzkum připomíná, že „více zeleně“ není technická specifikace. Důležitá je koruna poskytující stín, dostupná půda a voda, vhodná druhová skladba i souběžné snižování emisí z dopravy.
Cestovatel by měl při letním smogu sledovat ozon odděleně od částic. Respirátor, který zachytává částice, proti plynnému ozonu neposkytuje stejnou ochranu. Účinnější je omezit intenzivní pohyb venku v odpoledních hodinách, kdy mohou hodnoty vrcholit, a řídit se zdravotním indexem. Ranní procházka může být vhodnější než běh po rozpálené třídě po obědě.
Správný závěr tedy není „stromy škodí“, ale „město je reaktor“. Teplota, sluneční záření, výfukové plyny, průmyslové emise a biologické procesy se ovlivňují. Peking dokázal výrazně snížit klasický částicový smog; další etapa vyžaduje jemnější práci s ozonem a klimatem. Právě tato složitost je nejcennější zprávou studie i pro evropská města.
